Sv. Alžběta Uherská, patronka SFŘ
Alžběta se narodila 7. 7. 1207 pravděpodobně v Uhrách (možná v Bratislavě) jako dcera krále Ondřeje II. a královny Gertrutdy. Jako čtyřletá byla zasnoubena a odchází na dvůr budoucího manžela – jedenáctiletého Hermanna, syna durynského knížete.
Jako společnice jí byla přidělena o rok starší Guda, která provázela Alžbětu celý život a později zapsala mnohé události ze života světice.V průběhu svatořečení v r. 1235 několikrát vypovídala jako korunní svědek. Zemřela v roce 1252 v Erfurtu.
Výchova Alžběty nebyla jednoduchá, těžce se přizpůsobovala dvorním mravům, chyběla jí míra. Její snoubenec v 15 letech zemřel. V té době byla její matka zavražděna, otec se znovu oženil. Alžběta však mohla zůstat na hradě. Mladší bratr Hermanna, Ludvík, prohlásil, že si ji vezme za manželku.
Když bylo Alžbětě pouhých 14 let, konala se okázalá svatba. Přestože šlo o předem
dohodnutý sňatek, manželství s Ludvíkem se nakonec ukázalo jako velice šťastné a během několika let Alžběta darovala život třem dětem. Nejstarším byl Hermann, když mu bylo šestnáct let, převzal správu majetku po svém otci. Ve svých osmnácti letech předčasně zemřel, pravděpodobně byl zavražděn. Dcera Žofie se provdala za vévodu z Brabantu a umřela jako šestnáctiletá. Nejmladší Gertruda se narodila až po smrti Ludvíka. Zemřela ve vysokém věku jako představená kláštera v Altenburgu.
Alžběta žila v Durynsku se svým manželem na hradě Wartburg. Od okolní šlechty byla urážena a opovrhována zvláště od jejích příbuzných, jelikož i přes odpor knížecího dvora žila prostě. Bylo jí zazlíváno i to, že udržovala příliš dobré vztahy se svým služebnictvem a dokonce se ke svým komorným chovala jako k přítelkyním, s kterými se starala o chudé a nemocné.Obrovského zastánce však měla ve svém manželovi, který ji před okolím bránil a nebo tyto ústrky často přecházel slovy: “Pokud mi nerozdá Wartburg, jsem spokojen.“
Ludvík na počátku jedné z křížových výprav roku 1227 zemřel na mor a hned po jeho smrti byly Alžbětě manželovými příbuznými děti odebrány a byla z hradu vyhnána. Pocítila nevděk i od těch, kterým pomáhala. Rodina se s ní později částečně usmířila a nějaký podíl jí finančně vyplatila. Snad jí byla nabízena i možnost vrátit se zpět, ale Alžběta se vzdala přepychu a volila i nadále dobrovolnou chudobu, dělila se o svůj majetek a oddala se trvale pomoci chudým a nemocným. Nejprve žila v podhradí v Eisenachu a potom odešla do Marburgu v Hesensku(1228), kde žil její duchovní vůdce, kterého si Alžběta velmi vážila a bezvýhradně jej poslouchala. V Marburgu založila nemocnici pro chudé. O rok později vstoupila jako terciářka do františkánského řádu. Zbytek života zasvětila práci v nemocnici, kde sloužila nejubožejším a pomáhala potřebným.
Zemřela 17. listopadu 1231 v Marburgu ve věku 24 let. Svatořečena byla v roce 1235.
V roce 1377 byl po sv. Alžbětě nazván ošetřovatelský řád (Alžbětinky), původně řeholní terciářky sv. Františka z Assisi., jejichž patronkou se stala Alžběta Durynská, který v polovině 16. století měl v celé Evropě přes 3800 řeholnic. Do Čech byl tento řád povolán z Vídně roku 1719 hraběnkou Schönkirchovou.
Sv. Alžběta neměla s naší zemí společné jen to, že svým příkladem stála za vzor jejím současnicím, sv. Anežce či sv. Zdislavě, které se navzájem znaly, a možná i jiným. Alžběta byla navíc sestřenicí sv. Anežky České a jejich tetou byla sv. Hedvika, manželka polského krále. Jiná Alžbětina teta, Konstancie, se provdala za Přemysla Otakara II.